Odmaturováno!
Slavnostní předávání maturitních vysvědčení abiturientů Středního odborného učiliště v Domažlicích se uskutečnilo v pátek 23. května 2008. Absolventky a absolventi oboru vzdělání kosmetička (K4.) a mechanik seřizovač (M4.S)a 3. června 2008, kdy absolventky a absolventi nástavbového studia společného stravování(N2.S) a dřevařské a nábytkářské výroby(N2.T), na radnici v Domažlicích převzali z rukou ředitele školy Mgr. Jana Žány maturitní vysvědčení (na snímcích Mgr.Václava Hrušky). Na vykročení do života jim přejeme vytrvalost a pevnou vůli, dobré zdraví, osobní spokojenost a pohodu a věříme, že poznatky, znalosti a dovednosti získané na naší škole budou využívat a neustále rozvíjet.
Mgr. Ivan Nikl
MATURITY
Poslední zvonění. Začínal nám "svaťák". Jeden celičký týden na to, abychom trochu přelétli učebnice maturitních předmětů. Ale co říkám? Jen pár dní, v nichž jsme chtěli do sebe doslova vtlouci veškerou vyučovací látku. Shovívavé úsměvy starších spolužáků mě přiváděly do varu a jejich "zkušené" poznámky o jednoduchosti maturity do stavu "nepříčetnosti". "Prosím tě, vždyť kantoři mají z "matury" větší strach než vy, tak co se dřeš?"
A pak to přišlo. Celý svět se nám najednou zúžil do prostoru jedné třídy a za chvilku pro mne existovalo jen potítko a krátká pauza, kdy jsem mohl před dalším předmětem trochu vydechnout. Strach, tréma, nejistota, zlost na sebe a nekonečné minuty, v nichž mnozí z nás v duchu dávali za pravdu heslu učitelů: "Učte se soustavně". Chodba, potítko, maturitní komise a znovu chodba, potítko… V okamžiku, kdy nám ředitel školy blahopřál k úspěšně vykonaným maturitním zkouškám, jsem byl nejšťastnějším člověkem na světě (a nejen já). Svět mi patřil celý a já patřil jemu. Z nebetyčné výše jsem shlížel na své mladší spolužáky a cítil se dospělý.
Od té doby uplynula řada let. Dost dlouhá na to, aby nám naše maturita připadala snadná. Ty zkoušky, které jsme skládali potom, jsme už neskládali většinou ve školní třídě. Chyběla i komise, která by vyřkla jednoduchý ortel: prospěl či neprospěl. Jsou to zkoušky, které skládáme denně. Drobné, nenápadné, samozřejmé. Když uvolníme v přeplněném autobuse místo nastávající mamince nebo když nezištně nabídneme pomoc neznámému člověku, nebo když stojíme před otázkou: výhoda či nevýhoda, peníze nebo čest.
Takové a mnohé podobné jsou zkoušky zralosti. Na první pohled možná banální. Ale právě ony nás prověřují, zkoumají náš charakter, smysl pro čest a odpovědnost a zkoušejí míru zrání a dospělosti.
IVAN NIKL
